Diary literally from the inside...

Tak newim, začlo to z nadšení a popudu k zodpovědnosti k tělu a lajfstajlu, který jsem připravovala už pár dní. Prostě jsem se rozhodla, že budu vařit a tím občas jíst adorované proklamované teplé jídlo a taky jsem doufala, že bych tím mohla ušetřit peníze. Protože já skoro nic jinýho než jídlo nekupuju, pak už jen kafe, jízdenky a občasné kopírování. No a tak jsem se rozhodla pro těstoviny. Pasta, eh cosa italiana, al dente con sugo di tomate... Cítila jsem se jako chytrák, když jsem do hrnce přilívala vařící vodu z konvice se zámerem rychle si zacookovat, presto, pesto! No, na tom keramickým válci se mi to asi dvakrát vyplo, aspoň, že mě to upozornilo hlasitým pípáním, protože jinak bych si toho všimla až při otočení poslední stránky ony dnes. Sporák, o fogão fodido, nazývám to, protože je to horor. Čekala jsem na var snad 20 minut. Pak instrukce na sáčku pasty: 7 min pro level al dente. 8 pro Čechy, 9 pro seniory. Volím 9 minut, pro sichr. Vyřizuju telefony, odepisuju na mejly, no jako abych to zkrátila, 22 minut to trvalo pod pokličkou...hmm. Ok, příprava druhé půlky jídla - ohřátí hotové omáčky Era Ora, značka spar, příchuť Erba...hérva porque não? Šporák zavrhuju z důvodu nutnosti umejvat další kastrol, dávám do mikrovrnky. Takže myju navíc misku a talíř, kterým jsem ji přiklopila, prozíravé, že? Dobře takže nakonec stolování, na stojáka na terase za ofukování podvečerního vánku. Zjišťuju, že chuť rajčatové omáčky ze sparu za < 30 Kčs je stejná jako ta v bio kvalitě z MS. Ale stejně dobrá? No někdy je na to chuť, ale žádný zbožňování. Nějak se mi v průběhu psaní o jídle to jídlo zhnusilo... No envoi je: vaření časově opravdu nevyhovuje...takže se vracím k instatnímu standardu. Jsem přece KRÁLOVNA SUŠENÝHO, jak mě nazvala spolubydlící při nákuku do mého šuplete s proviantem...jj.